Pohádka O Červené Karkulce

V jedné vesnici žila malá hodná holčička, kterou měli všichni rádi. Na hlavě nosila červený čepeček, kterému se tenkrát říkalo karkulka. A protože ho nosila skoro pořád, začali jí podle něj říkat Červená karkulka. Její babička bydlela v chaloupce na kraji lesa, kde pomáhala myslivci starat se o lesní zvířátka. Jednou maminka upekla bábovku, dala ji do košíku a přidala láhev vína. Pak Karkulce řekla, aby košík zanesla babičce, protože má právě dneska svátek. Karkulka vesele pokývala hlavou a vydala se k lesu. Po cestě si vesele zpívala a poskakovala, když v tom se před ní objevil vlk. 

„Dobrý den, Karkulko, kampak jdeš?“ zeptal se vlk hrubým a chraplavým hlasem. Moc se při tom snažil, aby Karkulku nevylekal. Jenže ta se ho vůbec nebála.

„Jdu k babičce. Má dnes svátek. Nesu jí bábovku a víno.“

Vlk drze nakouknul do košíku, přistrčil čenich k bábovce, ušklíbl se a už přemýšlel, jak by si pochutnal na Karkulce, protože vlci mají raději maso než bábovky. Jenže pak mu došlo, že by si mohl pochutnat na Karkulce i na babičce. A hned pravil:

„A kdepak bydlí tvoje babička?“

„Přece v chaloupce u lesa, ty to nevíš?“ řekla zvesela Karkulka.

Vlk byl mazaný, a tak se s Karkulkou rychle rozloučil a zmizel v houští. Křovím se hnal rovnou na kraj lesa a za chvilku už stál před babiččinou chaloupkou a klepal na dveře.

„Kdopak to je?" zeptala se zevnitř chaloupky babička.

„To jsem já, Karkulka," odpověděl vlk tenkým hláskem.

Babička otevřela dveře, vlk se na babičku vrh a spolkl ji. Pak si dal na hlavu její čepec, nasadil si na nos brýle a lehl si do postele. Karkulka zatím dorazila k chaloupce, zaklepala na dveře a zevnitř se ozval chraptivý hlas.

„Kdopak to ťuká?" skuhrá zevnitř vlk.

Karkulka se nejprve zarazila, ale pak odpověděla:

„To jsem já, babičko, tvoje Karkulka."

„Pojď dál, děvenko, je otevřeno,“ povídá vlk.

Karkulka vešla dovnitř, a když spatřila babičku, podivila se: „Babičko, jakto že máš tak divný hlas?“

„Jsem trošku nachlazená,“ odpověděl vlk. 

Karkulka tedy vyřídila pozdrav od maminky, postavila na stůl košík a šla dát babičce pusu. Ale jak ji uviděla zblízka, vylekala se a povídá: „Babičko, proč máte tak velké uši?“

„To abych tě lépe slyšela,“ řekl vlk. 

„A babičko, proč máte tak velké oči?“ 

„To abych tě lépe viděla, na to zase vlk.“

„A babičko, proč máte tak velké zuby!?“ podivila se Karkulka naposled. 

„To abych tě mohl lépe sežrat!“ 

Vlk vyskočil z postele a Karkulku spolkl! Dvě tak velká sousta ho úplně zmohla. Svalil se zpátky do postele a tvrdě usnul. Za chvíli šel kolem chaloupky myslivec, který šel udělat pořádek do lesa, kde včerejší vichřice polámala stromy, a uslyšel zevnitř chrápání.

„Co to ta babička dnes tak chrápe?“ podivil se myslivec.

Když se podíval oknem dovnitř, uviděl tam vlka s velikým břichem, jak spí v babiččině posteli. Na nic nečekal, vběhl dovnitř a rozpáral vlkovi břicho. Vyskočila z něj nejprve Karkulka a za ní babička. Obě živé a zdravé!

„Děkujeme ti, myslivče,“ děkovala babička.

Vlk ještě pořád spal, a tak mu všichni společně nasypali do břicha kamení a znovu ho zašili. Pak se schovali a čekali, co se bude dít. Vlk se za chvilku vzbudil a dostal obrovskou žízeň.

 „To mám ale žízeň!“ povídá vlk. „Musím se jít napít.“

Vlk se dovlekl na kraj lesa ke studánce, nahnul se nad ni, a jak měl v břiše to kamení, to se sesypalo a stáhlo ho ke dnu. Babička, myslivec i Karkulka se pak radovali, že zlý vlk už nikdy nikomu nebude škodit.